V průběhu první světové války se osmanská říše, jako jedna z centrálních mocností, stala také velkým bojištěm. V roce 1918 bylo její území rozděleno vojsky Dohody na okupační zóny, což předznamenalo zánik sultánské moci. Sultanát byl svržen v roce 1922. Po odražení řecké intervence pod vedením Mustafa Kemala paši a podepsání Lausanské smlouvy, která zaručila dnešní hranice Turecka, bylo Turecko 29. října 1923 vyhlášeno republikou.
Mustafa Kemal (Atatürk), který se stal prvním prezidentem, byl realista, osvícený státník a politik. O znovuzřízení mnohonárodního osmanského státu nechtěl ani slyšet. Jeho cílem bylo vybudovat ze zaostalé a zubožené země moderní národní společenství, které by zaujímalo důstojné místo mezi civilizovanými státy světa. Proto také rozhodl, že hlavním městem nové republiky bude Ankara. Ta leží ve vnitrozemí a v případě další války by nebyla tak snadno napadnutelná. Postavily se nové silnice a dálnice, objevily se továrny, vzrostla ekonomika. Mustafa Kemal zavedl spoustu reforem - zakázal zahalování žen a nošení "fezů" (typických pánských pokrývek hlavy), zavedl povinnou školní docházku, arabské písmo nahradil latinkou, zrušil mnohoženství, zavedl rovnoprávnost žen ve společnosti. Jako první země dal ženám dokonce volební právo. Bospor byl přemostěn dvěma zavěšenými mosty, vznikla dálnice do hlavního města Ankary, vyrostly mrakodrapy.
Po smrti Atatürkově už zůstává politický směr víceméně stabilní. Za druhé světové války udrželo Turecko svoji neutralitu, po válce vstoupilo do NATO a nadále pokračovalo ve své proevropské orientaci. Na tomto faktu nezměnily nic ani vojenské převraty, které vždy po několika ledech vrátily moc zpět do civilních rukou. V současné době vládne civilní vláda a prezident Ahmet Necdet Sezer.
Životní úroveň rostla s tím a to přimělo i další Turky aby se nastěhovali do Istanbulu. Z milionového města se stalo během třiceti let pětimilionové a do roku 2000 již předstihlo ve své velikosti Paříž. Mnoho malých vesnic v okolí velkoměsta se změnilo na čtvrtě s městskými domy a průmyslem, mnohdy však byla úroveň zástavby velmi nízká. Jako velice významná kulturní a obchodní křižovatka vždy přitahoval lidi všech profesí, národů a vyznání. Proto lze říci, že je dnes Istanbul kosmopolitní město, kde vedle sebe v přátelství a míru žijí muslimové, židé i křesťané. Istanbul však dodnes zůstal největším a nejdůležitějším městem Turecké republiky. Změnil se však jeho charakter. Jestliže ještě v padesátých letech byl Istanbul metropolí rozdělenou podle etnických skupin s architektonicky odlišnými čtvrtěmi, pak dnes se dělí především na čtvrtě chudé a bohaté.
Dnes je Turecko mostem (a v Istanbulu to platí doslova), který spojuje Evropu s Asií.
Problémy Turecka spojené s dějinami
Malá Asie byla svědkem rozmachu a pádu mnoha velkých světových říší. Příchod indoevropsky hovořících Chetitů ze Střední Asie kolem roku 1900 př. n. l. znamenal počátek první velké Anatolské říše. V 6. století př. n. 1. ovládla Anatólii Perská říše.
Alexandr Veliký (356-323 př. n. 1.) dostal oblast pod řeckou kontrolu a v 1. století př. n. 1. připadla Římské říši.
V 11. století n. 1. obsadili Malou Asii muslimští Seldžukové - turečtí nájezdníci z východu.
Osman I. (1258-1326), vládce severozápadní Anatólie, se tradičně pokládá za zakladatele Osmanské říše. Koncem 15. století obsadili Turci staré hlavní město východořímské říše Cařihrad, které přejmenovali na Istanbul, a získali tak kontrolu nad Malou Asií. Pozdější vládci, hlavně Suleyman I. (1494 -1566), posunuli hranice říše daleko na východ, do severní Afriky a Evropy . V 19. stol. se začala Osmanská říše rozkládat a porážka v balkánských válkách 1912 až 1913 zmenšila turecké území v Evropě na dnešní rozsah. V důsledku porážky v 1. světové válce byla roku 1918 Osmanská říše dále rozdrobena. Tehdy sestavilo národní revoluční hnutí vedené Mustafou Kemalem (1881-1938) v Ankaře novou vládu. Kemal, který převzal jméno Ataturk -"otec Turecka", výrazně změnil jako první prezident tureckou společnost a otevřel zemi Západu. V roce 1951 se stalo Turecko členem NATO.
Vleklý spor s Řeckem ohledně Kypru znamená stále velkou překážku tureckým snahám o vstup do Evropské unie.
Jako reakce na rozsáhlé teroristické hnutí došlo v roce 1980 v zemi k vojenskému převratu, avšak od roku 1983 byla opět povolena činnost politických stran.
Koncem 80. let odpor kurdských separatistů na jihovýchodě přerostl v partyzánskou válku. Situace se dále zkomplikovala v roce 1991 za války v Perském zálivu, kdy došlo k exodu Kurdů ze severního Iráku. Turecko se v souladu s politikou NATO zúčastnilo embarga Iráku, ale nevyhovovalo mu rozmístění cizích vojsk na jeho území. Když iráčtí Kurdové prchali do Turecka, byli Turci nuceni svému odvěkému nepříteli pomáhat.
Podle ústavy z roku 1982 je nejvyšším zákonodárným orgánem Velké národní shromáždění s 450 členy volenými poměrným systémem na 5 let. Výkonnou moc má prezident a vláda.
Většinu obyvatelstva tvoří Turci, převážně sunnitští muslimové. Velkou menšinu představují Kurdové usilující na jihovýchodě o vytvoření nezávislého státu. Další menšinu představují Arabové, omezený je počet kavkazských národností. Vysokou hustotu zalidnění (přes 150 obyvatel na km2) vykazují zejména pobřežní oblasti na západě. Suché vnitrozemí je osídleno mnohem řidčeji. Více než 60 % populace žije ve městech.
ajoj.mas velmi pekny blogik.ked budes mat cas a budes chciet, prid sa pozret aj na ten moj a zanechaj nejaky ten komentik, alebo sa zucastni nejakej aktualnej bleskovky, alebo sa prihlas do SONB 3-prihlaste sa, lebo ty na to mas.dakujem vopred