close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moje kérka

26. dubna 2011 v 13:01 | Kája |  Harry Potter
Nedalo mi to, a včera jsem stvrdila svou oddanost k fenoménu jménem Harry Potter. Zde je:

 

Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 - recenze

13. prosince 2010 v 20:21 | Kája |  Harry Potter
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1
Na předposlední film o Harry Potterovi jsem se, soudě podle trailerů a podle mého potterovského zapálení, velice těšila. Dobře si vzpomínám, jak jsem u předchozích filmů ve výsledku byla zklamaná, trailer mě navnadil a pak skutek utek. V případě relikvií však mohu být konečně trochu radostnější.
Na film jsem se dostala s trochu menším zpožděním, avšak (až na nevhodně ukecaného spoluobčana sedícího o sedadlo výš a neustále mi kopajícího do zad) jsem neprohloupila. Naprosto natřískaný sál, kde jsou místa obsazená až k plátnu, jsem vynechala. Místo toho jsem si perfektně sedla a nechala se unášet atmosférou.
Na první shlédnutí jsem si vybrala, tradičně, dabovaný film. Hlavně také proto, abych se mohla dívat po detailech místo písma na spodní straně plátna. V druhém případě jsem šla již na originál. Dabing, pravda, v tomto díle značně pokulhával. Hermiona neřvala na Rona tak opravdově jako v případě originálu a změna dabéra Hagrida jsem prostě nezvládla. Jeho nový hlas mě až doslova rušil film. Jenže co naplat, předchozí dabér je po smrti, musela se najít náhrada.
Od začátku jsem byla velmi příjemně překvapená, jak se film drží předlohy. Narozdíl od filmů předchozích (snad kromě těch Columbusových), je tento knize nejvěrnější. Tím, že tvůrci knihu rozdělili do dvou filmů, získali navíc čas a prostor pro rozehrání jednotlivých scén. Vypíchnutí těch nejdůležitějších ohlodaných až na kost a nalepených na sebe, aby se hlavně vešly do stopáže, by v případě sedmého závěrečného, a tudíž velmi obsáhlého dílu, vedlo jistě k fiasku. Jednotlivé scény byly v podstatě věrnou kopií, až na občasné drobné změny, jak již samozřejmě v případě nahuštěného příběhu do filmu bývá zvykem. Celý film pak byl protkán drobnými vtípky, což je taková Yatesova specialitka. Já se s nimi až tolik neztotožňuji, v mnoha případech si říkám, co to tam ten Ron zas ,,kecá". Ale je pravdou, že většinu diváků potěší. Ostatně dobře slyšitelný výbuch smíchu v sále to dokazoval. Filmu to prostě dodá šťávu. Mnoho potterfanoušků by mohlo namítat, že v knize by se našly vtipné pasáže i bez toho, aby si je museli scénáristé vymýšlet, ale pravdou je, že kvůli nedostatku informací by pro běžného diváka nečtenáře neměly moc význam.
Nyní se dostávám k tématu toliko omílanému v nespočtu recenzí a komentářů a to vleklost děje při stanování ústředního tria. Já, jakožto zapřísáhlý fanoušek knih, jsem žádnou vleklost nezaznamenala. Ba naopak, stanování a stěhování z místa na místo se odehrávalo přesně jak mělo.
Trio nemělo mnoho informací, hnalo se za cílem, který pořádně neznalo. Když hrdinové nuceně opouštěli pohodlí domova, věděli tak pětadvacet procent. Postupně odkrývali a dostávali další a další informace a skládali vše k sobě jako kousky puzzle, takže se jim před očima konečně začal objevovat jakýsi celek. Nové skutečnosti se dozvídali většinou za nenápadné pomoci druhých, viz kniha pohádek, kterou Hermiona dostala jako část dědictví po Brumbálovi. Většinu času proto vidíme ve filmu stan a hrdiny, jež přemýšlejí a současně přežívají.
Pro někoho vleklost děje mohla být zapříčiněna také tím, že po většinu času uprostřed filmu nevystupoval nikdo jiný než tři a pak dokonce i jen dvě ústřední postavy. Čas od času se setkaly s někým dalším, což nutně vedlo k nějakému karambolu, tedy akční scéně, která tu, pro někoho ,,nudu", alespoň trochu protrhla.
Kromě stanování a akčních scén měl Harry svá občasná vidění do mysli lorda Voldemorta, která mi tedy, po prvním shlédnutí, nedávala moc smysl. Byla dost rychlá, a rozmazaný efekt, který byl nutně použit filmaři k navození myšlenkové atmosféry, do toho všeho vložil i jistý zmatek. Když už jsme u toho zmatku, nedá mi nezmínit chybějící informace o některých osobách, které se ve filmu vyskytly.
Pravdou zůstává, že v tomto díle se dozvídáme mnoho a mnoho nových informací, takže je jasné, že nutně musíme poznat i nové postavy. Házení nových jmen a postav do příběhu však bylo občas značně nepospolité. Jako důkaz mi stačila moje kamarádka, která se mě o pauze ptala, jestli ten kluk, co se měnil v jednoho z Potterů a který byl poškrábaný, byl Percy Weasley, kterého si jako jediného z bratrů, krom dvojčat, pamatovala z předchozích dílů. Nechápala, kde se tam vzal, kdo to je, co je komu do toho, že je poškrábaný od nějakého Šedohřbeta a proč si bere tu blondýnu co v jednom z dílů soutěžila za dívčí školu. Mimochodem zrovna v této scéně byl použit vtip s krvavým steakem z knihy, avšak řekla bych že diváky právem nepochopen. Filmaři na nás prostě nasypali pěknou fůru informací ke vstřebání. Mnohdy notně rychle a zmateně.
Pokud bych teď za sebe (jako za pottermaniaka) měla zmínit jednu věc, která mě opravdu, ale opravdu nenadchla, když o tom teď zpětně přemýšlím, mohu i říct, že je mi trnem v oku, není ani tolik ochuzená scéna s Dursleovými, není to ani chybějící scéna s Ronem odcházejícím od své rodiny (Hermionina tam byla), avšak je to nepodařená scéna v Malfoyovic domě. Chladnokrevná vražedkyně koukajíc několik vteřin na skřítka montujícího lustr, který nutně musí v příští vteřině spadnout, zamýšlená nejspíš jako vtipná scéna (soudě podle řehotajícího se sálu), mi přišla značně nesmyslná. Souboj, při kterém není vidět nic kromě toho, jak vykroutí Harry evidentně unavenému a příšerně se šklebícímu Dracovi hůlku z ruky, mě znechutila. Korunu tomu nasadil Dobby, který místo aby urychleně všechny zachráněné přenesl do bezpečí, si pod sebou akorát tak podepsal svým žvaněním ortel. V případě této akční scény by mě na její průběh docela zajímal názor nečtenářů.
Ukončení první části bylo dobře zvoleno. Na konci filmu by si měl většinou divák poplakat nad dojemnou scénu, což smrt Dobbyho splnila. Poté už následuje jen scéna konečná, v tomto případě navozující pocit zvědavosti a lákající ke sledování pokračování.
Co se hudby týče, musím podotknout, že se mi po Johnu Williamsovi líbila snad nejvíce. Velice podtrhovala tristní atmosféru i jednotlivé scény, a když jsem ji pak poslouchala samotnou v titulcích, byla jsem okouzlena. Pochvalu ode mě dostává za dodržení hlavního hudebního motivu.
Ode mě vše vzhledem k tomu, že nejsem filmový specialista. Nyní nezbývá než se těšit na druhou část.
Kája

Perličky z pobytu

18. října 2010 v 10:01 | Kája |  Já au-pair 2010
Perličky z pobytu

Víkend s...

V pátek mi bylo oznámeno, že na víkend si nejstarší Lola přinese domů ze školy ,,žerbíj", malé zvířátko v kleci.
Poněvadž jsem netušila, co je ,,žerbíj" za zvíře, pokoušela sem se to vydedukovat.. Křeček to být nemohl, ten se řekne stejně jako v angličtině, morče také ne, to znám. Ani myš ani potkan, ty také znám, činčila je moc velká na školně-třídní chov. Takže jako poslední mi zbyl pískomil. Trefa do černého.
Pískomil, se jménem Oříšek, je opravdu moc milý a roztomilý, až na tu kupu pilin, která se vždy objeví všude na zemi v desetimetrovém dosahu klece v prvních pěti vteřinách po zametení. Ovšem samozřejmě souhlasím, že je to hezký třídní projekt. Naštěstí Oříšek jel v pondělí zpět do školy, čímž odpadlo nekonečné zametání, zato mě nezbylo nic jiného, než vysát celý dům. Miluji zvířátka.

Školka

Když jsem dnes odpoledne byla vyzvedávat Stellu, tak jsem jako obvykle stála frontu rodičů před třídou. Dnes z ní však děti lítaly s obrovským vřískotem a blaženým úsměvem na tváři, a drželi v rukou velký obrázek na jehož druhé straně byly křivolakým písmem podepsaní. Jůů, tak sem si říkala, že Stella bude mít taky obrázek, to je prima. Je vidět, že něco dělají v té školce. Těšila sem se, jak mi ho s pýchou sobě samé ukáže. Dostala sem se tedy na řadu, z kupy dětí se vyvalila Stella, usmála se a podala mi dvě zmačkané papírové koule, evidentně počmárané. Úsměv mi zmizel ze rtů mrknutím oka, rychle sem se rozhlédla kolik rodičů to zahlédlo a koule strčila do batůžku. Nevadí, tak snad někdy příště.
 


Tipy a triky

28. srpna 2010 v 22:57 | Kája |  Já au-pair 2010
Tipy a triky
Dětem budou brzy končit prázdniny. Konečně se mi v mém denním rozvrhu objeví bezdětné trhliny plné volna, klidu a zpěvu ptáků. Také začnu chodit na kurzy francouzštiny a seznámím se tak s dalšíma au-pairkama. Ve čtvrtek jdu s dětmi do školy skamarádit se s pani učitelkami.
Ale nepředbíhejme událostem. O tom všem vás budu informovat v pravý čas. Nyní vám chci představit pár vychytaných novinek, které jsem objevila kde jinde než ve slunné Francii.
Takže zaprvé, nikdy nepijte zbytek vína, které stálo několik hodin otevřené na stole, přičemž teplota okolního vzduchu neklesla pod 38°C, a to ani v případě, že se budete cítit pod psa. Za druhé, pokud jdete do rušných ulic maloměsta a jste nuceni s sebou vzít i malé dítě, přiberte s sebou i jeho kočárek s panenkou, jeho příšerné drkotání vás po celou cestu ujišťuje, že se vám dítě neztratilo. A za třetí, pokud si chcete zajistit stoprocentní absenci dětí a jejich her, do kterých se vás snaží zapojit, začněte prostě žehlit či vařit. Žehlička je horká a plotna také, děti se k ní tedy nesmí přiblížit a vy zas od ní odejít. Tolik mé typy pro vás. Doufám, že si každý přijdete na své. Ale to víno fakt nezkoušejte.
Doplnila sem opět trošinku fotogalerii, můžete tam zabrousit. Lepení pusy páskou není má disciplína, ovšem mohu potvrdit, že je příjemné na chvíli nic neslyšet. Hra s pohybující se rukou a ukazujícím prstem se velmi osvědčila, myslím, že jí zařadím častěji. 

Info - Gap

19. srpna 2010 v 20:55 | Kája |  Já au-pair 2010
Babička odjela. Děvčátka mi zůstala na krku. Ráno pěkně od osmi žehlení, potom úklid, vaření oběda... Mimochodem, to je pěkná katastrofa. Jen se podívejte na moje file, jak dopadlo. Mě tohle doma hospodyňka připravit, podezírám ji z přimíchání jedu. Ale celkem se mi daří. Ono hodit zmrzlou naporcovanou brokolici do horký vody, není nic složitého. A pak, že Francouzi mají vytříbenou kuchyni.
Ve středu jely holky s maminkou nakupovat věci do školy. Nemohla jsem se dočkat až přijedou, celá sem se třásla nadšením. Bylo mi úplně jasné, co přijde...Všechny sešity, desky, trojúhelníky, kružítka a penály ven, všechno mi ukázat, hlavně jak funguje deštník, a to nejdůležitější nakonec, to největší rozhodnutí zbylo na mě; označit vždy jednu ze dvou skoro totožných věcí za hezčí. Když děvčata zjistila, že po desáté věci pokaždé odpovím, že obě jsou stejně hezké, začala mě podezírat ze lži. Ani se jim nedivím.
V parcích, kam s holkami chodím zabít odpoledne, mě vždy zachrání postarší paní s dětmi a jejich hračkami. Vždy moje svěřenkyně spolehlivě zabaví. Na tohle jsou zas Francouzi celkem dobří. Jinak mě hrozně baví projížďky na kole, které samozřejmě já jediná nemám. Děti vždycky někam ujedou a já musím běžet.
Jinak mnoha příhodami zrovna nesrším. Lola spadla do potoka, když seskakovala ze stromu, měla jsem z toho záchvat smíchu. Ona naštěstí taky. Dneska jsem uvařila obrovskou večeři pro celou rodinu. Až večer jsem si vzpomněla, že má přijet návštěva. No tak se jídlo dalo dojíst návštěvě. Jinak nic nového. Rodinné výlety si odpouštím, myslím, že chvilka samoty neuškodí mým uším. 

Kam dál